Přijde rabín k nemocnému Roubíčkovi, podívá se na něj a vidí, že už mele z posledního. "Kouknou, Roubíček," praví rabín, "já vím, že mají strach z tý daleký cesty tam, kam za chvíli půjdou, ale neberou si to tak. Když si to vemou, Roubíček, co voni na tom světě měli? Jen samý starosti: s obchodem, s konkurencí, ani s tou Sárou si moc neužili. A podívají se, Roubíček, vždyť oni by se vlastně měli radovat, že ještě dnes spolu s Abrahámem a Izákem zasednou k bohatě prostřenému stolu, plnému samých vybraných lahůdek a nápojů. Umějí si, Roubíček, představit něco krásnějšího než v této společnosti jíst ta nejlepší jídla a pít ty nejskvělejší nápoje? No řeknou, Roubíček!"
Roubíček se na chvíli hluboce zamyslí a potom řekne: "Jo, je to opravdu moc krásná představa, rebe... Ale pámbů ví, že já bych dneska radši nežral!"