Cimrman a počítače
nové výsledky výzkumů Járy Cimrmana ohledně počítačů
Další z mailů, které stojí za to, abych se o ně podělil :-)
V tomto příspěvku bych rád navázal na objevnou práci kolegy Šplíchala a uvedl některé další podrobnosti o Cimrmanově trnité cestě k vynálezu samočinného počítače. Jak se čtenář může přesvědčit ve Šplíchalově dokumentu "Bádání", Cimrman pojal myšlenku konstrukce elektronického počítače ve své sodovkárně na Ukrajině někdy kolem roku 1905. Jeho první pokus o automatizaci výpočetního pro-cesu zavedením elektrického proudu do kuličkového počítadla sice skončil neslavně (Cimrman přišel o účetního a v sodovkárně si vysloužil přezdívku "Vražedný Ma-niak"), nicméně první krok byl učiněn a o několik týdnů později bylo "Ruční semiautomatické kuličkové počítadlo" na světě. Cimrman se však vynálezem poloautomatického počítadla nezastavil a jeho snem bylo postavit elektrický kalkulátor.
Je známo, ze v rámci přidružené výroby jeho sodovkárna produkovala veliké množství bramborových lupínků. Na podzim roku 1905, kdy došlo k rekordní úrodě brambor na Ukrajině, však ve stísněné sodovkárně došly kapacity k jejich skladování a Cimrman byl nucen sáhnout k mimořádným opatřením. Nejprve nechal vybudovat několik provizorních skladišt‘ (tzv. zemljanek), ale to nestačilo a tak Cimrman změnil narychlo výrobní program a z přebytku zásob začal produkovat bramborové lupínky. Ty se později (pod anglickým názvem "microchips") staly základním kamenem počítačového průmyslu, i když není úplně jasné, k čemu Cimrman tyto mikrolupínky používal. Podle dochovaných náčrtků jeho obřího kalkulátoru MANIAC (Cimrman dal z vrozené skromnosti přednost své přezdívce před jménem), "microchips" sloužily pravděpodobně k odvádění tepla z přetížených obvodů. Jiné prameny však tvrdí, že tyto mikrolupínky byly ve skutečnosti potravou pro účetní, kteří uvnitř mohutného počítače prováděli "on line" kontrolu dosažených výsledků. Možná je pravdou oboje. V každém případě by bez mikročipu byla Cimrmanova cesta k počítači asi o hodně delší.
Cimrman měl v rukávu ještě jedno eso. Je známo, ze již při své cestě na Severní pól (nikoliv na Jižní jak se domnívá kolega Urban) objevil, ze za extrémně nízkých teplot vykazuji některé materiály tzv. supravodivost. Veden obavami o hladký chod svého obřího kalkulátoru, Cimrman v jeho útrobách nainstaloval celou baterii podchlazených superkrystalů, které měly fungovat jako jakýsi mezičlánek mezi vnějšími vodiči a vnitřní výkonnou jednotkou. Za tímto účelem nechal Cimrman před sodovkárnou postavit rozměrnou ledničku na stejnosměrný proud, v níž krystaly postupně dozrávaly. Brzy ale poznal, ze kvalita elektrické sítě v Carském Rusku je mizerná (lednička byla napájena z malé elektrárny v nedalekém Černobylu) a po několika dnech byl nucen změnit napájení ze stejnosměrného proudu na střídavý. Ani to mu vsak nakonec nebylo nic platné, neboť 26. dubna 1906, v předvečer zahájení zkušebního provozu jeho kalkulátoru došlo v Černobylu k malé havárii, po které byla dodávka proudu na několik dní přerušena a všechny Cimrmanovy zmrzlé krystaly se roztekly. Jara neztratil hlavu a vyzbrojen hadrem a kbelíkem, zachránil z ledničky co se dalo. Tekuté krystaly sice supervodivost nevykazovaly, zato však kvalitně zobrazovaly dosažené výsledky, nespotřebovávaly téměř žádný proud a daly se přenášet v polní čutoře. MANIAC byl, pravda, bez superkrystalu o něco pomalejší a méně přesný, na druhé straně se ale jeho zvýšený elektricky odpor projevil ve formě tepla, díky čemuž se tuhé ukrajinské zimy daly poměrně snadno přečkat.
Vzhledem k rozměrům katastrofy, ke které v Černobylu došlo o 80. let později, bychom měli uvést několik podrobností. Původní černobylská elektrárna byla malá tepelná elektrárna s jedinou parní turbínou o kterou se staral topič Anton Porfyrjevič (teprve koncem 60. let byla elektrárna přebudována na jaderné palivo). V osudný den se Anton dostavil do služby ve značně podnapilém stavu a po několika hodinách přikládaní usnul hlubokým opileckým spánkem, ze kterého ho probral až po 4 dnech příchod carského inspektora. Pochopitelně kotel už byl dávno studený a celá černobylská oblast byla již třetí den bez proudu. Cimrmanovo líčení této události, které tehdy ještě svobodny český tisk patřičně rozmázl, pravděpodobně inspirovalo básníka Wolkera k slavným veršům: "Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož." Ke cti carských úřadů musíme dodat, ze Anton byl pro hrubé porušeni pracovní kázně okamžitě propuštěn a vykázán z Černobylu. Několik let se pak snažil nalézt uplatnění ve světě, ale pokud je nám známo oba jeho dočasné pracovní poměry (ledovcová hlídka na palubě Titaniku a šéf ochranky arcivévody Ferdinanda v Sarajevu) skončily krachem a Anton se nakonec vrátil na rodnou Rus. Někdy v polovině roku 1917 se nastěhoval do Petrohradu, kde se postupně vypracoval až na velitele hradní stráže v Zimním Paláci. Zde jeho stopa končí.
My se však vrátíme k Cimrmanovi. I když jen žhavení obvodu v jeho kalkulátoru trvalo celé 3 týdny, Jára byl s výsledky zkušebního provozu spokojen. Numerické chyby nepřevyšovaly 80% a na velké dřevěné šachovnici byl MANIAC schopen porazit i kozy z nedalekého sovchozu (tedy z budoucího sovchozu pochopitelně). Porážka se obvykle konala brzy ráno a probíhala tak, že se kozám, uvázaným provazem k dřevěnému koni, pustila z lešení na hlavu cela výpočetní jednotka i s podezdívkou.
Vzhledem k tomu, ze (podle posledních výzkumů kolegy Hedvíčka) Cimrman pravděpodobně strávil zbytek svého života v emigraci v USA, máme důvodné podezření, že první americky počítač ENIAC, zkonstruovaný po 2. sv. válce, byl jen vylepšenou verzí Cimrmanova kalkulátoru MANIAC. Robustnost konstrukce by tomu nasvědčovala.
Výpadek proudu přiměl Cimrmana také k revizi jeho experimentu s teplým sněhem. O Járovi bylo všeobecně známo, že byl výtečný a náruživý lyžař. Každou zimu si schoval několik náručí sněhu v ledničce, doufaje, že v červnu jako když je najde - jenže ouha. Ani kvalita elektrické sítě v Rakousku-Uhersku nebyla vysoká a sníh v jeho ledničce roztál obvykle dříve než sníh za okny. Mistr se proto začal zaobírat myšlenkou na netající, teplý sníh. Trpká zkušenost s krystaly na Ukrajině jeho touhu po nezávislosti na ledničce ještě posílila a tak v době žhavení kalkulátoru trávil všechny své volné chvíle nad složitými termodynamickými výpočty.
Zpočátku jeho projektu mu i přálo štěstí. O jeho plánech se dozvěděla americká "Gay and Lesbian Association", kterou myšlenka na teplého sněhuláka nadchla natolik, že poslala Cimrmanovi šek na $ 20,000. Cimrman nezaváhal, na kopci za sodovkárnou postavil obří šlehadlo na sníh a začal s experimentováním. Bohužel až příliš se spoléhal na bezchybnost svého kalkulátoru a to se mu vymstilo. Zpocený MANIAC popletl rovnovážné body vody a páry a při zkušební umělé vánici se Cimrmanovi opařil jeho nejlepší asistent Kopačka. Když asi za týden poté Cimrman utěsňoval pojistný ventil a šlehadlo s ním šlehlo o zem tak silně, že Jára strávil další 2 týdny v sádře, bylo rozhodnuto. S teplým sněhem je konec. Nikoliv však s počítači. Na cestě od kalkulátoru k počítači čekaly Járu Cimrmana ještě dva dosti zásadní softwarové problémy: přenos souboru mezi jednotlivými počítači a vyvinutí vyšších programovacích jazyků. Svou práci na prvním problému začal Jara ihned, ještě na Ukrajině. Bohužel k disposici měl pouze "Alexandrovův soubor písní a tanců" s proslulým obézním sólistou Tenorovem a tak nás ani nepřekvapí že po dvou dnech přenášení Cimrman poznamenal do svého deníku "soubory nelze přenášet ručně!" Další dny pak trávil v polorozpadlé kůlně, kde konstruoval čtyřkolový, samohybný přenašeč souborů, který pro jeho oválný tvar nazval disketa (podle vzoru raketa). Jednalo se v podstatě o upravený valník, který byl schopen přenést jakýkoliv soubor na jakoukoliv vzdálenost v historicky snesitelné době. Jeho konstrukci Cimrman ještě vylepšil tím, že na spodek valníku připevnil úchytky, do kterých se další členové souboru mohli zavěsit jako netopýři. Tyto tzv. "Double Sided" diskety se ujaly zejména v Austrálii a na Starém Zélandě.
S programovacími jazyky byla ovšem potíž. Jára se v tom ze začátku všelijak plácal a jeho první pokusy nebyly nejzdařilejší. Z několika desítek návrhů se komerčně prosadily pouze jazyky "Alkogol", používaný k automatickému evidování zásilek vodky, a "Turbo Packal", umožňující efektivnější chod parní turbíny v černobylské elektrárně. Malý ohlas Mistrových programovacích jazyků byl v podstatě zapříčiněn tím, že se jednalo pouze o upravené strojové kódy. Teprve při cestě z Ukrajiny do Čech Járovi došlo, že základem programovacího jazyka musí být smyčka, tj. souhrn příkazů počítačem automaticky opakovaných. Hned první Cimrmanův pokus na tomto poli se ukázal být velice šťastný a jeho smyčka FURT-RUN se později stala základem úspěšného jazyka. Další programovací trefu si Mistr na své konto připsal cestou z Ukrajiny do Čech: a to při nucené zastávce v Prešově. Následkem nedbalosti profesionálního vozky Josefa K. vypil jeden z koní cele vědro šaratice a byl po několik dní tahu neschopen.
Cimrman byl zprvu velice rozezlen. Rázoval po stáji mezi zbylými koňmi, mračil se do všech stran a co chvíli kopl do inkriminovaného vědra a zařval: "...z tohodle by se jeden posral!" Naštěstí se k večeru částečně uklidnil a odebral se do krčmy, aby tam se slovenskými odborníky rozebral aktuální problémy programovacích jazyků. Diskuse byla velice plodná a když Cimrman za několik dní z Prešova odjížděl, v brašničce měl sepsané zásady nového jazyka, který pracovně nazval "Čobol-Tobol". Po příjezdu do Prahy Cimrman vypustil háček nad C a slovo Tobol a jazyk byl prakticky připraven vyrazit na úspěšné tažení světem počítačů. A jak byl Cimrman v ráži, nakonec vymazal i to "obol" a jeho komerčně nejúspěšnější programovací produkt byl na světě.