Cimrman a šachy
přišlo mailem
Pátráním ve vzpomínkách Richarda Rétiho jsme zjistili, že i Cimrmanův vliv na vývoj šachu byl zásadního rázu...ale začneme od začátku...
V počátcích své šachové kariéry se Cimrman zřejmě pravidly příliš nezaobíral a věnoval se převážně bojové strategii. Ve vzpomínkách jednoho jeho spolužáka se dočteme, že Cimrman zcela znehodnotil jeho dřevenou šachovnici, když do ni pomoci řezbářského dlátka vysekal hluboký zákop (vedoucí od a6 přes e6 až po h7), aby se mohl lépe bránit zákeřnému útoku jeho figur. Po následné pěstní potyčce se Cimrman trochu umoudřil, ale přesto ještě dlouho potom bylo jeho hlavní zbraní klubko ostnatého drátu, kterým umně obehnával svoje milované figurky.
Za těchto okolností je jasné, ze soupeři o Cimrmana příliš nestáli, a tak hrál Jára nejčastěji v koupelně proti svému odrazu v zrcadle. Zde se mohl konečně vyřádit podle svého - pravidla nepravidla. Pochopitelně většina těchto zápasů končila remízou, protože na šachovnicích pokrytých ostnatým drátem a doutnajícími dýmovnicemi si Mistr mohl jen těžko zasadit smrtelný zásah, nehledě na to, že figurky naskládané v zákopech ani nemohl vidět. Navíc byl Cimrman znám svou nechutí k vysloveně útočné hře a jakožto přesvědčený pacifista se snažil minimalizovat rozsah válečných operací. V jednom z dopisu přednímu rakousko-uherskému šachistovi, Zoltánu Bálintovi, Cimrman své mírumilovné pojetí šachu omlouvá slovy: "Přece si nebudu dávat šach. To bych si vůbec nezahrál."
Přestože se zákopy a zátarasy v šachovém světě neujaly (stejně jako ruční minigranáty a bramboráky, vhazované při obraně na šachovnici), některé z Járových méně ortodoxních postupů se nakonec staly součástí šachových pravidel. A na prvním místě bychom se měli zmínit o "braní mimochodem".
Vzhledem k svéráznému charakteru Cimrmanovy hry se často stávalo, že se mu uprostřed hry nedostávalo pinčlíků. Aby tento deficit vyrovnal, Cimrman potajmu odebíral soupeřům figurky. Tu šlohl střelce, tu nepozorovaně stáhl jezdce a někdy si troufl i na královnu. V partiích s pozornějšími šachisty, kteří se nedali Cimrmanovou rozvláčnou hrou ukolébat ke spánku, byl Jára zhusta při manipulaci přistižen a pak se bránil slovy "..to bylo braní mimochodem". Šachistům to zpočátku lezlo na nervy, ale s lety si metoda získávala respekt a byla nakonec, za přísně definovaných podmínek, zahrnuta do šachových pravidel. Jistá Cimrmanova horlivá ctitelka dokonce tvrdila, ze i ji si Cimrman chtěl "vzít mimochodem". Tuto zprávu však pokládáme za přehnanou.
Další Cimrmanovou novinkou byla rošáda. Dr. Fiedler z Vídně se sice domnívá, ze rošáda byla výsledkem Cimrmanova "kroku stranou", pravda je však trochu jiná. Rošáda nebyla krokem stranou, ale krokem na stranu. Cimrman se správně dovtípil, že i v průběhu bitvy muže na Jeho Veličenstvo přijít nějaká ta tělesná potřeba a jelikož na šachovnici nejsou žádné buky ani duby za které by bylo možno si odskočit, je nutno si odskočit "za věž", která je za tímto účelem vtipně přemístěna. Tomu odpovídá i vžitá terminologie - malá rošáda (odskok na malou stranu) a velká rošáda (odskok na velkou).
V oblasti strategie se zase Cimrman proslavil zavedením tzv. "oběti". Za nepříznivé situace na šachovnici (ve které byl Mistr prakticky pořád) mu častokrát nezbylo, než domáhat se pomoci "z hůry" a obětovat nějakou tu figuru. Cimrman tak zpravidla činil sekáčkem na maso, kterým svým jezdcům a střelcům v kritických fázích boje bez milosti stínal hlavy a jejich dekapitovaná tělíčka pak za blouznivého skučení upaloval v popelníku. Zda mu to pomohlo nevíme. V každém případě se "obět" stala součástí arzenálu všech slavných šachistů, z nichž někteří se neštítili ani oběti dámy, na kterou by gentleman Cimrman sekáčkem nikdy nesáhl (s možnou výjimkou výše uvedené ctitelky). Cimrman sám propracoval techniku oběti k naprosté dokonalosti, jak se můžeme přesvědčit v jeho půvabné brožůrce "Šachy snadno a rychle". Pokud se snad čtenář z názvu domnívá, ze Jára se zde zabývá převážně technikou obětování koně, musíme ho vyvést z omylu malým citátem z díla: "Za žádných okolností nesmíme obětovat krále. To by se nám později mohlo vymstít. Jinak můžeme obětovat prakticky cokoliv. Obzvláště výhodné je, podaří-li se nám obětovat některý ze soupeřových kamenů."
Úžasná je studnice Cimrmanových zahájení. Namátkou jmenujme…
1. e2-e5 (tzv. "zuřivý pěšec") někdy až e7 a srážka s černým pěšcem
1. Jb1-b3 ("tvrdohlavý kůň")
anebo
1. Sc1-c1 (tzv. "váhavý střelec").
Ještě daleko propracovanější měl Cimrman techniku zahájení černého. Dovedně uměl čelit zejména tahu 1. e4, na který nejčastěji odpovídal
1. ... c5
2. Jf3 g6
3. c3 Krk
ano, okamžitě po zahrání třetího tahu bílým skáče Mistr soupeři po krku. Této technice se Cimrman naučil na Sicílii, kde pro místní mafii úspěšně vyvinul neprůstřelné figurky. Odtud také pravděpodobně pochází i název jedné z nejobávanějších defenzivních variant "Sicilská obrana". Později Cimrman doporučoval i jiné (méně drsné) prostředky za účelem snížení protihráčovy koncentrace (foukání tabákového dýmu do obličeje, hlasitě zpochybňování směru soupeřova útoku a nebo v Čechách tolik populární kopnutí do holeně).
Rád však používal i "Francouzskou hru", tj.
1. e4 e6
2. d4 (d5 Jc6) ...
Čtete správně, ve druhém tahu použil Cimrman svou nejnovější zbraň - "tah obouruč", tj. táhnutí dvěma figurkami současně. Všimněte si prosím, že druhým tahem také černý nenápadně přebírá iniciativu.
A koneckonců příkladem Cimrmanova mistrného zvládnutí tahu
1. e4
je i partie s Laskerem, citovaná výše. Bohužel zcela naopak tomu bylo pokud soupeř zahrál d4. Jak vyplývá z následující partie sehrané roku 1911 v Tanvaldu, proti tomuto tahu Mistr nikdy nenalezl účinnou obranu.
KODÝTEK (bílý) - CIMRMAN (černý)
(dámsky gambit)
1. d4 a černý vzdal.
Co říci závěrem? Snad jen tolik, že Cimrman zůstal i na šachovnici vlastencem. Nejlépe o tom vypovídá postřeh ze slavného utkání C/C (tedy Capablanca vs. Cimrman). Když kubánsky velmistr zatlačil Mistra do defenzívy a po několika ostrých tazích ohlásil "Check!", Cimrman nezaváhal ani vteřinu: "CZECH!!!"